Před čtrnácti dny jsem se řízením šťastné náhody ocitl v autě, kterého posádka směřovala na nejvyšší kopec Rakouska,  Grossglockner (3798 mnm) v Národním parku Hohe Tauern. Jeli jsme čtyři - Hanys (řidič, fotograf profesionál, turista, kamarád od Martina), Martin (aktivni VHT, fotograf, kamarád od Karla a můj elektronický znamý), Karel (aktivni VHT, lezec, můj kamarád) a já (občasný turista, lezec a pro tentokrát občasný navigátor). Vyjeli jsme ve čtvrtek 24.6. 2010 z Ostravy. Jeli jsme přes Kaprun až do Mittersillu a tam to vzali dolů na jih. A pak zase nahoru po silničce do Kals am Grossglockner a z této vesničky se ještě stoupá asi tak 9 km nahoru serpentinami na parkoviště u Lucknerhausu.

Ráno jsme nespěchali, a tak v pul deváté jsme vyrazili nahoru kolem Lucker Hute, kde dělal  chataře chlápek jak Steven Segal v pětašedesáti letech - bílé vlasy a náušnice v uchu. A zase nahoru a nahoru na Studle Hute, tam jsme si dali pauzu a pak nasledoval traverz a mírné stoupání na ledovec, který byl takový  neledovcový, protože na něm bylo hodně firnu, takže trhlina žádná, tak se dalo jít bez navázaní. Což tedy moc metodické nebylo. Na ledovec, tedy místo, kde jsme chtěli stanovat, jsme došli v pul šesté. Já jsem začal kopat díru na stan v 3110 metrech a Kaja šel s Hanysem a Matem na E.Johann Hute do 3450metru a pak se vrátil na noc spát ke mě. Než se vrátil, stan jsem měl zakopaný a navařený čaj a kus jídla, tak povařil i on a šli  jsme v devět spát, protože jsme v 3:45 vstávali.

V noci sněžilo a mírně foukalo a pořád to vypadalo, že se nám někdo dostává do stanu, ale to proto, že šnúrky šustily o stan. My jsme je nepoužili, protože jsme stan zakopali a kotvili  jsme ho přes sněhové límce. Oba jsme se v noci budili, že je nám hrozně teplo a ráno jsme měli ve stanu luxusních +5 stupňu  :) . Takže ráno vstát, povařit a vypadnout... Jídlo a karimatky jsme zakopali v boku naši stanové díry, aby jsme to nevláčeli nahoru. Ale stan, jak navlhl, tak byl tak o kilo těžší :-(

 Vyrazili jsme v 5:20 a to, co šli kluci minulý den hodinu a  pul, dali jsme za 35 minut. Taky proto, že firn byl krásně zmrlý a šlo se po něm v mačkách úplně luxusne. Na chatě kluci akorát snídali, tak jsme přeházeli bágly, spacáky, karimatky a všechny nepotřebné věci narvali do mého báglu, který zustal na chatě. Už když jsme vstávali byl vršek v oblakách a než jsme v pul osmé vyšli od chaty, tak byla dohlednost max. 20 metru. Mezitím se už vraceli některé skupiny dolu, že to stojí za draka.

Hned za chatou je sněhový výšvih a je tam blbá a náročná orientace. Tak jsme to zkusili a naštěstí se domluvili s Maďary,  kteří měli GPS track log z minulého roku. Ještě jsme s nimi kecali o Slotovi a dvojím občanství a z další skupinky se připojil klučina, ze kterého vylezlo, že je taky ze Žiliny, zo Soliniek. Chytli jsme se Maďaru, navázali se a vyrazili do sněhového výšvihu. Vytáhli jsme se přes výšvih, pěkne navázaný a abychom vubec na sebe viděli, tak po 4 metrech a stejně se mi Hanys jako první ztrácel v mlze.

Hanyse jsme, protože byl v pátek hotový, nechali jít prvního, pak Martin, třetí Kaja (přiznávám, že on jediný měl za sebou ledovcový kurz a Dachstein, Monte Rosu a Mt.Blanc - je to borec, v devatenácti letech) a já to uzavíral. Jak říkám, jim to z ledovce na chatu trvalo hodinu a  púl a my to šli 40 minut, i když tam už možná bylo znát to, že jsme v té výšce už pul dne a ne jak my všichni  předchozí den, jen 3 hodiny. A v sobotu Hanys úplně sprintoval - ukázka aklimatizace jak sviňa.

Pak jsme se dostali do širokého kuloáro/žlabu, kde už jsme to bouchali svahem tak 55-60st pěkne hore. Dovedl nás na začátek  hřebínku Kleinglockneru, kde začínaly jistící tyče (dojdeš k tyči, dvakrát obtočíš lano a jdeš dál, druhý člen družstva lano před sebou odmotá a za sebou zase omotá, a tak dokola..).

A teď to nejhorší - sestup. Ten nám celkově trval tři hodiny (oproti 1,5 hod vystupu)... protože mezitím se už nahoru cpalo milion lidí. Ti si navzájem překáželi, guidy zajímali jen  klienti, Kajovi jeden mačkama šlápl na batoh, další ho vzal omylem bez omluvy cepínem po rameni a ruce, takmer mu  dupl na ruku... Prostě hnus.

Takže jsme se zdželi při sestupu do sedélka. Nakonec jsme se  dostali nějak na radu, kluky jsem postupne pospouštěl, resp. je shora odjistil při slézaní, a pak  sólo za nima. Kaja lezl nahoru na Klein, tak jsem ho jistil. Tam zase odjistil on Hanyse s Martinem a já lezl za nima. To už se začala trhat oblačnost a bylo vidět, kolik lidí je na hřebínku a kolik se jich  tam tlačí... Takže rychle pryč, ale stejně to nešlo rychle. Z nás čtyř leze jen Kaja a já,  Hanys je turista, poprvé měl mačky, Mato je už snad měl, ale nikdy nelezl, takže to někdy bylo takové veselé :-) Jistící tyče na hřebínku  byly co 5 a více metru a u každé byli zaštandovaní dva až čtyři lidi. Lana se  jim proplétala a my se snažili dostat pryč. Kdyby jste videli ty některé tragedy :-(

Dostali jsme se  nad kuloár a začátek jsme scházeli pěkne xichtem ke svahu, protože to bylo celkem příkré. Pak už to šlo i čelem do údolí, co chvíli jsme se s někym vyhýbali, nahoře to v tu dobu bylo jak na Václaváku. Pod kuloárem jsme to vzali trošku jinak než ráno, když jsme to s Maďarama vzali napřímo a originál cesta se více stáčí do oblouku. Byla už nádherná dohlednost.

A dál už to byla relativně pohoda. Na chatě přebalit, pokochat se jednou Němkou, co tam pořád chodila v tričku bez podprsenky a měla krásně tvarované charisma - jak kdyby se zastavil čas - všichni  chlapy v "náraďovně" přestali balit a jen se dívali... Potom jsem s Kajou sešel ferratou dolu z chaty na ledovec, který jsme sjeli po zadku dolu. Vykopat věci,  přebalit, sundat mačky a čekat na Hanyse a Mata, až sejdou za náma. Chtěli jsme ještě na Studle Hutte, ale údolí  nad "našim" parkovištěm bylo plné dešťových mraku, tak jsme to vzali zase pěkně po zadku do údolí.

Mezitím jsem stihl uklouznout na kamenech a hodit ukázkovou tlamu na bok, ta krysa na zádech mě stáhla k zemi  jak kdyby se nechumelilo. Na sněhu jsem před sjezdem udělal krok, probořil se do pul stehna, bágl mě převážil a už jsem jel... zahodit hulku, druhou otočit a rukojetí brzdit. Takže tři pády za den. Cestou dolu k Luckner Hutte jsme viděli sviště a oni se vúbec nebáli, potvory.

Po zbytek cesty jsem chodil bez bot, na benzině se na mě dívali jak na chovance z blázince. Ještě  jsme se předjížděli s Lamborghinim a pak i s Ferrari a do Ostravy jsme dojeli v pul deváté. O hodinu mi jel vlak  a s dvěma přestupy jsem byl v Žiline po púl noci, chytil noční rozvoz a pak už jen vyhodil spacoš na postel, na druhou jsem si lehl a spal.

Až na ten hnus s guidy a klienty to byl krásny výlet.