Hlinská Dolina, hrebeň Hrubého, Predná Garajova lávka, cca 700m

sobota 18. až pondělí 20.2.2017

Díky kamarádovi Vladovi jsem mohl zažít řádné „duro alpinismo“. Odjezd zlehka nestíhám – uvařit klobásy do stěny, zabalit, vybalit, zabalit, spáchat hygienu a už mi volá Vlado, že čeká před domem. Cesta byla delší, protože Strečno bylo zavřené. Přijíždíme do Podbanského, přezouváme se a vyrážíme. Kvůli dobrým sněhovým podmínkám a hlavně zrychlení nástupu a především sestupu jsme si vzali skialpové lyže do kterých upneme lezecké boty. Proto ještě v Pobanském zapínáme boty do našich starých Silvrett a s krysama na zádech si užíváme vyloženě běžkařské parametry (13km, 670m) výstupu k „bivaku“. V bivaku Vlado uvařil výborný čaj s jonťákem a vlastní exprediční stravu nudle „Hoči-Minova pomsta“ dohromady s domácích sušeným masem. Vyčúrat, pomodlit a spát. Zaleháváme o půl jedné a domlouváme si budíček na půl pátou.

Noc byla klidná a na to, že jsme spali na úzkých lavicích i celkem komfortní. Po budíčku zase vaříme čaj pro sebe i do termosky do stěny. Nasnídat, pobalit, nepotřebné věci uložit na bivaku a hor sa hore. Část nástupu jdeme po zlehka prošláplném chodníku v Hlinské dolině, ale po odbočení z chodníku je už prošlápávání na nás. Tedy spíše na Vlada, který má sil na rozdávání a já za ním jen vlaju jak kus hadru. A tak to bude celý den. Vlado razí cestu a Ondra umírá kdesi v závěsu…

Cesta měla tři klíčové místa. Hned na začátku led v první délce, která končila jediným stálým štandem v celé cestě. V první třetině pak byl mixový práh s negativně vrstvenými chyty a stupy. A v poslední třetině převislý skalní výšvih. A jako dodatek zdlouhavý sestup. Led byl akorát měkký, takže i moje hrubší hroty led neštípaly. Největší obtíž byl nekonečný žlab a sníh, který nenesl, takže co krok, to boření se. Nejvíc to odnášel Vlado, který byl stále na čele a šlapal stopu. Po tom, co jsme na štandech postupně vypili čaj z termosky jsme udělali větší pauzu, rozpustili sníh a uvařili jonťák.

Žádná cesta nekončí výstupem na vrchol, ale zdárným sestupem. Z počátku po krásném tvrdém firnu, který se ale vytratil a místo něho byl sypký sníh s krustou, pod kterými číhala kosodřevina. Co krok, to propad. Po kotníky, po kolena, občas po pás. Do cestu se nám postavil skalní práh, slaňování z kosodřeviny a zaseknuté lano. Když jsem pro něho prusíkoval, kosovka povolila a já sletěl i s lanem pod stěnku, naštěstí do měkkého sněhu.

Konečně jsme se dostali na cestu na dně údolí a znova jsme šlapali proti kopci, abychom se vrátili pro věci odložené v bivaku. Na vhodném místě jsme uvařili další dávku čaje, trochu pojedli, nechali tam lezecké vybavení a s prázdnými batohy šlapali znova proti kopci… V bivaku nabalit do batohu, připnout lyže a už jsme jeli dolu z kopce pro lezecké vybavení. A další vaření čaje a lehká svačina. To už bylo zítra a tak jsme s plnými batohy začali sjíždět dolu údolím k autu. Batoh plný věcí, ztěžklých nasátou vodou, který rozhodí těžiště, k tomu bolavé nohy a tak jsem chvílemi vypadal jak Gustav Anděl poprvé na lyžích. Naštěstí bez pádu. U auta shodit těžké potvory, přezout a hurá domů…

Protože Vlado sleduje slovenské i polské stránku o tatranském lezení, vypadá to, že jsme tento rok první, kdo tuto cestu přelezl.

Sobota

17:10 odchod Bytča

19:10 příchod Podbanské

23:40 příchod na bivak „ústie Hlinské doliny“

 

Neděla

00:30 spánek

04:30 budíček

6:00 odchod na nástup

8:00 pod nástupem

8:30 lezení

17:15 vrchol a návrat k bivaku

 

Pondělí

02:30 zpátky v Podbanském u auta

04:30 Bytča

05:00 postel

07:45 vstávat do práce

Hlinská Dolina, hrebeň Hrubého, Predná Garajova lávka